Jak jsem volala o Slovo...

Tak mám opět před státnicí. Snad poslední - teda doufám. Je to ta nejtěžší, nejhnusnější, vyhazovací... V kombinaci s tím, že je poslední, tudíž je člověk totálně mimo a písmenka vnímá jen jako zvláštní shluky čar a teček, to popravdě moc na klidu nedodá.

A tak se snažím učit. A učit. A učit... A ono to moc nejde, fakt ne... Po kolikáté už to čtu? Hrůza... Ale ještě jednou, musím... Vyhazuje.... A to s ním ještě možná pojedu vlakem do školy, je taky z Práglu... Tak mě proklepne třeba už cestou, hehe, to by byla rychlá smrt...

Jdu se učit do kaple. Jo, nějaký výhody to tady fakt má, ten život.. Teda i nevýhody - 27 puberťáků v domě na klidu nepřidá, ale co už. A po pár hodinách to zase nejde... Večeře, vracím se a napadá mě, že budu prosit o Slovo Hospodina. Jo, modlím se, a poslední měsíc dost intenzivně (známe to, v nouzi to jde nějak samo, že??) - ale o Slovo obvykle neprosím. Teda za svůj život jsem to udělala asi 3x. Hospodine, prosím, potřebuju poznat, že jsi při mně, že o mně víš, že mě neopustíš... Otvírám Písmo a hop - prní kuk na řádek a stojí tam: "Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme" (Ž 6,10). Pecka. Říkám: Pane, jsem asi troufalá, ale prosím, dej mi ještě jednu zprávu... Otočím štůsek stránek: "Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!" (Ž 138,8).

Polilo mě horko a pak - klid, pokoj... Jo, tak teď už fakt věřím, že to dopadne dobře...