v chaloupce z mechu a kapradí...

Život mezi životem a smrtí

6. 2. 2011 16:20

Je to už půl roku, co jsem změnila místo a snažím se být co platná v hospici. Pozice sociální pracovnice je u nás obohacena ještě koordinací dobrovolníků a taky vymýšlením a realizací různých (nejen tvořivých) aktivit pro pacienty.

Je zvláštní, jak mnoho lidí, když slyší o hospici, zabrzdí, pobledne, zakoktá se a začne buď nenápadně převádět hovor jiným směrem, nebo přímo řekne, že tohle téma je na něj moc. Přitom je práce v hospici sice někdy těžká, ale podle mě moc krásná a naplňující... Je to jen o tom pojetí toho, co dělám, proč a pro koho. Pokud chodím do práce proto, abych si odnesla k patnáctému hrst peněz a od rána stříhám metr, kdy už to zabalím, pak je skoro jedno, jestli jsem v hospici nebo ve fabrice, výsledek je stejný. Pokud beru svoji práci jako snahu o pomoc jiným, snahu o to, aby naši pacienti prožili své poslední dny, týdny či měsíce co nejlíp, je můj postoj jinde. A jak to tedy u nás vypadá?

Naši pacienti jsou z velké většiny onkologicky nemocní, jimž už kurativní medicína nemůže pomoct. A potom, pokud mají dostatek informací a co nejmíň předsudků ("jejda, hospic? To né, dyť ještě není tak zle!" atp.), dostanou se k nám. Zavolají buď sami, nebo jejich blízcí a ptají se, co teď. Často už ty telefonáty nejsou jednoduché, chce to odvahu, přeznat si, že maminka nebo dědeček, ale taky někdy syn, manžel.. už potřebují pomoc zařízení jako je hospic. A to přiznání je bolestné, takže často mluvím s lidmi plačícími, kteří se po telefonu uklidňují dost těžko... Domluvíme poslání žádosti, kterou schválí naše skvělé lékařky, je-li pacient "náš", tedy indikovaný k hospicovému pobytu. A pak následuje další telefonát nebo i osobní setkání, kdy domluvíme termín přijetí pacienta, pobavíme se o tom, co je třeba z naší strany (papírování je věčné) a co můžeme udělat pro pacienta, aby se u nás cítil co nejlíp. Takže si někdo přinese komodu, kterou má rád, obrázky od dětí, obrazy, které si pověsí v pokoji, dokonce u nás pobýval snad i pejsek. Je samozřejmé, že rodina může být s nemocným kdykoli, ať formou neomezených návštěv, nebo s ním bydlet na pokoji, kde je lůžko pro příbuzné.

Pacient přijíždí buď sanitou, nebo někdy i z domova, kde už není rodina schopna zajistit čím dál náročnějí péči, léčbu příznaků, jako jsou bolesti, dušnost,... Sestřičky ho zabydlí v pokoji, lákařka s ním popovídá a zjistí, co ho trápí, jak můžeme pomoct. Často jsou to právě bolesti, které k nám pacienta přivedou, a občas se stane, že člověku od bolestí pomůžeme a on se vrací domů, kde buď v klidu a pokoji dožije, nebo stráví aspoň ještě pár dní, týdnů mezi svými blízkými, než se k nám vrát definitivně.

Na druhý den přicházím na řadu já. Navázat kontakt, představit se, vyřešit papírování, nabídnout společnost, tvořivé dílny, hudebně-literárně debatní pátky, duchovní službu... Je toho spousta, a ne vždy má pacient chuť, sílu nebo náladu některou z nabídek využít. To pak jen občas zajdu, poptám se, ale nevnucuju. Je to dost způsobeno i tím, že k nám pacienti přjíždějí pozdě, často jen na pár hodin nebo dní, což není ideální. Ale vždycky je v domě pár lidí, u nichž by se dalo sedět stále, kteří buď potřebují jen poslouchat (jak je to mnoho!), rekapitulovat život, něco dělat, protože nejsou zvyklí jen tak sedět či ležet, nebo jsou zmatení a nešťastní...

A tak už dnes vím, že zítra zajdu za paní D., která je u nás už přes tři měsíce, pomalu slábne, za života musela být docela náročná na vztahy, což si nese s sebou i dnes, má tendence stále někoho obviňovat atd. - ale jsme v hospici dvě, s nimiž je ochotna bavit se a třeba si nechat něco vysvětlit... Vlastně je to hodná paní, jen je to s ní prostě těžký...

Paní B. je u nás asi 4 měsíce, je vidět, jak slábne, bledne,... Stále vzpomíná, jakou byla dámou, jak se krásně oblékala (a je elegantní dodnes), jak žila v Moskvě, ukazuje fotky - tak krásnou ženskou člověk jen tak nevidí... Nedávno odmítla krevní převod, má velké ztráty krve a transfuze by jí pomohla, ale nechce - "nechci to prodlužovat, nemám pro co, pro koho žít" - tak mluví a její přání je respektováno, ač jí stále vysvětlujeme, že je to o zkvalitnění, ne o prodlužování... Je to smutný, nemoct nabídnout víc, než ucho, o něž introvertní samotářka až tak nestojí... Duchovní má dveře zavřené, paní si nepřeje jeho návštěvu. A tak prostě jednou za pár dní klepnu na dveře, poptám se, když má paní B. náladu, popovídáme... A jdu...

Paní L. je upoutaná na lůžko, ale vypadá vždy spokojeně, ve svém trošku zmateném světě. Snad není nějak ošklivé říct, že je nám zdrojem veselí, protože má neskutečně vtipné hlášky, způsobené nemocí mozku... Bydlí v posteli s Večerníčkem, má pokoj olepený velkými fotkami rodiny a občas komukoli přidělí vařečku s tím, že má ukazovat a ona mu bude líčit, kdo je kdo.

A takových "stálic" se vždy několik najde, tam je jednodušší snažit se být nápomocna, protože čas neletí tak rychle. Častěji je ale pacient už moc slabý, zmatený, v bezvědomí... Tam se dá sedět, držet za ruku, modlit se... A taky být s rodinou. To je další těžký úkol... Doprovázet ty, co tu zůstanou...

Teď vlastně ani nevím, jestli z těch písmen kouká ta klidná radost, když se podaří někoho doprovodit do náruče Boží v klidu, smířeného, ideálně ruku v ruce... Radost, která hledí z očí paní, která vyrobila své dceři hedvábný šátek na památku, radost z ujištění, že na to nebude sám.... Proto to mám v hospici tak ráda... Přijď se podívat!


Zobrazeno 4785×

Komentáře

Veverrrka

Óóó,to by bylo ještě krásnější :-)

svíce

Třeba se tam někdo uzdraví-na příml. J.P.II.

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz