Klokánie - den 5. - sobota 12/7

Sobota nám začala vlastně už v pátek v noci a to celkem neslavně. Vzbudily mě zvuky, které se linuly z malé místnůstky, se kterou sousedil náš pokoj. Zvuky stravy, která se snaží dostat na světlo (v tuto chvíli tedy spíš tmu) Boží špatným směrem… A byla to Slánka, která se snažila tuto cestu jim co nejvíc urychlit… No, a tím, jak mě vzbudila, mi došlo, že je mi vlastně taky zle a že to teda bude nějaký globální problém. Ovšem já neovládám umění vyprovázení nedobrého jídla špatným směrem, protože to je přece proti přirozenosti, a tak jen trpím. Sláni aspoň noc celkem utekla – běháním sem a tam (my jsme k těm Indům neměly chodit!!!). Já jen sedím na posteli a přemýšlím, jak dlouho to ještě může trvat (kdybych to tušila, že až do pondělka, tak by mi bylo ještě trochu krušněji). No, ale ráno přišlo i tak a my byly postaveny před problém, jak říct naší mamince, že nám není zcela dobře. Ale šlo to – we are sick a pak už ruce nohy a zvuky učinili dobrou službu… Sláňa vzdala cestu do Healesville Sanctuary, kde žijí zvířata, typická pro Austrálii – já řekla, že to musím dát, že si to nenechám ujít a všechno jí nafotím. Vybavena 5ti tabletami uhlíčka v sobě a dvěma platy v tašce, foťákem, suchary a vodou (ostatní dostali sendviče, grrr..) jsem se vydala na cestu. Je pravda, že takhle jsem se za skončení cesty už dlouho nemodlila... Dorazili jsme na farmu, kde jsme se rozprchli po dobře značených cestičkách – já hledala nikoli klec, ale domeček :). A takhle nějak proběhl celý den – střídavě hledání klecí a domečků – ještěže australské záchodky jsou čisté a voňavé, nikdy na nich nechybí papír ani mýdlo.

Farma byla krásná – vlastně naše první setkání s australskou zvířenou – a opravdu stálo za to! Emu, dingové, koala (samozřejmě fet a spící v křoví, takže jsem viděla jen kousek chlupů…), wombat, tasmánský ďáblík, papušci a mraky klokanů – kangaroos i walabi – někteří se dokonce dali pohladit!

Po obědě jsme se srazili u suvenýrů, které jsme taky nakoupili, a jelo se na Šumavu! – to je česká katolická komunita, která sídlila nedaleko (asi hodinu cesty) od farmy. Tam náš přivítali nadšení krajané v čele s P. Aurelem, kterému bude brzy 90. Prvotní občerstvení bylo po mši (na níž bylo 6 „kázání“ – úvod P. Aurela, o. b. Paďoura a Posáda, pak opravdové kázání, dovětek k němu od P. Aurela, a na konci opět P. Aurel a o. b. Paďour) vystřídáno bohatou žranicí, kterou jsme spolu s takymarodným Jaromírem pozorovali z bezpečné společnosti suchého chleba a černého čaje. Ani do tance, na který taky došlo, nám nebylo…

A pak už loučení, drobný dárek pro každého na památku, a šup „domů“. Vždyť v neděli se loučíme s farností, která nás tak krásně přijala a jedeme „do neznáma“ – ale zase už na opravdové setkání!!

Fotky najdete ve fotogalerii :-)