v chaloupce z mechu a kapradí...

Loreto 2007 - den první

3. 9. 2007 22:12

Tak jsem právě po několika různých zastávkách dorazila z celostátního setkání italské mládeže v Loretu, kam jsme byli spolu s dalšími devatenácti lidmi vysláni jako delegace z ČR. Doprovázejícím knězem byl P. Jirka Pešek, kterého jsem do té doby neznala, a ze kterého se "vyklubal" moc fajn člověk.

Cesta začala (překvapivě) odjezdem - na dvakrát, z Pardubic a Brna, jeli jsme super autobusem pro hafec lidí, který byl véééliký a tak jsme každý měli dvě sedadla - jak jsme tam tak byli narovnaní, napadlo nás označení kóje nebo boxy a to zůstalo po celé setkání. Z velké části jsme se neznali a tak jsem byla malinko narvózní z lidí, které neznám a se kterými budu trávit celý následující týden, naštěstí se mé obavy nepotvrdily a lidi, kteří se tam sešli, byli všichni moc fajn.

Asi dvacetihodinové putování začalo seznámením, modlitbou a družbou mezi námi, došlo taky na film o setknímí mládeže v Římě. Když jsme se po nepříliš osvěžujícím spánku (jak taky chcete spát různě pokroucení na sedačce v buse) probrali, bylo poprvé Rakousko a podruhé Itálie. Díky velkému náskoku, který jsme získali, jsme se stavili i v San Marinu, které bylo velmi pěkné, ale hlavně - taky bylo naším prvním kontaktem s italským vedrem. Čas zbyl i na vykoupání se v moři, které jsme si náležitě užili a řádili jsme jak malí...

- znak setkání, který nás po celou dobu provázel..

A v šest hodin jsme byli připraveni před seminářem v Senigalii, která se stala naším hostitelským městem při "předpogramu", který probíhal v mnoha diecézích celé Itálie. Tam si nás "rozebraly" rodiny, které si nás vzaly pod patronát a odvedly nebo odvezly si nás "domů". Já jsem bydlela se Slánítkem a Maruškou z Osovky, přišli si pro nás manželé ve středním věku, paní uměla jen italsky a pán trochu anglicky, podotýkám, že my se Sláňou jsme němčinové... Vtipné bylo, že paní šla pěšky a pán se nás pokusil nacpat i s veškerou početnou bagáží do maličkého třídvéřového autíčka, což se mu, k podivu všech zúčastněných i přihlížejících, povedlo a tak jsme vyrazily za ubytováním.

Naši manželé se jmenují Vivien a Sandro a první večer - tedy spíš ta chvíle, kterou jsmě měli, byla velmi rozpačitá. Dali nám k dispozici podkrovní byteček - jeden celkem velký pokoj a koupelnu k němu náležející, my si vybalily, a hurá na festu - oslavu našeho příjezdu. Když jsme dorazily s holkama k Dómu, šly jsme nakouknout do budovy centra pro mládež, kde měla festa být; Pavla - šéfka stravování v Táboře tam už rozdávala plastové talíře a kelímky (a smála se, že se toho stravování jen tak nezbaví), tak jsme jí trochu pomohly. Za chvíli se přiřítili nějací tmaví hoši - avizovaní Libanonci, kteří se s námi začali mohutně bavit. Před jídlem zazpívali nějakou libanonskou písničku a jedlo se. Jídlo trvalo strašně dlouho, což nás překvapilo - na nic takového jsme nebyli připravení, bylo několik chodů - samozřejmě nechyběly výtečné těstoviny. A pak už se šlo zpět - Sandro pro nás přišel, abysme se neztratily, a po napití a prohození pár slov do postýlky....

To be continued...

Zobrazeno 1367×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz