Někdy člověka "zboří" maličkost...

... jako třeba dnes. Odpolední hudebně debatní bavení s pacienty. V atriu, 5 postelí, pár lidiček vozmo (na vozíku), pár choďmo. Mimo jiné paní, nová, která trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Možná horší nemocí, než je většina ostatních. Pomalu a jistě vám ochrnuje tělo, většinou od nohou, až nahoru. Přestanete se hýbat, často už na začátku mluvit, a končí to buď udušením, nebo dlouhými léty utrpení, kdy nemůžete hnout ani malíčkem, otočit se, podrbat... Přičemž čití bolesti je zachováno. Dekubity, izolace, to vše při zcela fungujícím mozku. Hrůza...

A k tomu dvě dobrovolnice. Starší dáma, v důchodu, nauvěřitelně vitální, inteligentní a moudrá žena. A mladá, třicetiafousletá matka s ani ne roční holčičkou. Obchází s ní pacienty a tahle prťavá dobrovolnice dokáže na jejich tvářích vykouzlit úsměv, jaký se nám snad nikdy nepovede.

Paní se sklerózou má strašně vyděšený výraz, nemůže mluvit, hýbá jen trochu rukama. Nevzali jí tam blok a tužku, takže nemůže "mluvit" - ale vidím na ní, jak se jí dítě líbí. Prosím maminku, jestli by holčičku dala paní pohladit. Ta ji pokládá přímo do postele pacientky, která se rozzářila jako sluníčko. I mírně studenočumákozní sestry roztály a mně to dostalo. Paní na pokraji smrti, která na okamžik zapomíná na svůj stav a celou bytostí se těší roztomilým a smějícím se děckem... Ten pohled dlouho nezapomenu....