Stará Boleslav ze stánku trapistek

Tak jako mraky dalších lidí jsem se i já vydala na mši sv. do Staré Boleslavi. Ovšem protože my z centra musíme mít vždy něco extra, "vyfasovala" jsem dopravu batohů těch, kteří kráčeli pěšky trasu Vinoř - Boleslav, aby nebyli nuceni vléct si své stany na hřbítcích. A krom toho taky prodej výrobků sester trapistek někde v záloze plochy v Boleslavi. Ale jděme na to od lesa, teda spíš od Vinoře :-)

Původní ideou bylo, že povezeme v našem kombíkovaném zeleném (specifikum pro většinu žen :-)) autíčku s vlekem jen spacáky a stany. Ovšem většina lidí si vše narvala do krosny, takže riziko dvojité cesty do zakázaného prostoru rostlo s každým příchozím. Sice jsem dokonce vyfasovala cedulku "neomezený vjezd", ale člověk (rozuměj - já), který nikdy necouval s přívěsem (pro Verču - s károu) se jistých situací (např. hrozba otáčení se v úzké uličce, couvání, parkování s tím monstrem atp.) obává asi přirozeně. A hrozba se stala jistotou po příjezdu autobusu MHD, do něhož se asi moc jiných lidí, než poutníků s krosnou nevešlo. Jistým zklamáním pro mě bylo, že ač bylo avizováno, že možnosti auta jsou omezené, nacházeli jsme v autě "těžké" věci jako např. karimatky (které jsou spíš neskladné, ale těžké rozhodně ne), svetříky volně ložené, lahvičky s pitím v tomtéž stavu atd. Zamysleme se nad sebou a...

Každopádně se cesta podařila, policisté, hlídající vjezd, málem salutovali a couvání dopadlo ke všeobecné spokojenosti. Takže jsme zde. Další akcí bylo hlídání těch dvou hromad zavazadel do příchodu poutníků. Príma - kolem chodily spousty známých, s nimiž se dalo popovídat nebo aspoň prohodit pár slov...

Akce třetí - rozebrání batohů - se povedla tak dokonale, že byl rozdán i spacák jedné z týmaček, která v důsledku toho spala ve stanu poněkud více nalehko, než měla v plánu. Ale 5 stupňů ještě ani není mráz a oděna v mnoha vrstvách kvalitních tkanin (např. oteplovačky nebo zimní bunda) přečkala noc celkem dobře.

Poslední akcí nedělního večera bylo převezení materiálů trapistek na louku a jejich hlídání až do dnešního rána. Původní idea (hlídky a spaní na etapy) byla přehodnocena především vzhledem k tomu, že od 21 do 0,30 hod jsem byla na place sama. Rozhodla jsem, že hlídat se dá stejně dobře, ne-li lépe, ze spacáku a vyrobila jsem pelech, do něhož jsem se záhy ukryla. Četba s půjčenou lampičkou mi zpříjemňovala večer a brzo byla noc. Dost chladná a dost vlhká. No, co už - hlavně nevylejzat. Dorazivší kamarádka (heh, Sláňa přece!) mi jej zpříjemnila ještě víc, ovšem hlavně za bdělého stavu. Když se kolem 2 ranní rozhodla, že bude konečně spát, já byla zcela čerstvá a spát se mi nechtělo. Navíc začala dřímajíc vydávat různé zvuky, takže jsem ji pro jistotu upozorňovala občasnými výkřiky (Evo, dejchej! nebo - přestaň drkat zubama, nemůžu číst!) na hrozící nebezpečí. Noc hezky utíkala a kolem 4té jsem na chvíli vytuhla - celkem trefné slovo při zmíněné teplotě, tedy spíš neteplotě, vzduchu. A najednou bylo půl šesté a šupky hupky ze spacáku!

No, to šupky hupky vypadalo tak, že jsem nejdřív potichu a pak i nahlas vyhrožovala jistému propagátorovi jistých křesťanských outdoorových oblečků, že za ty svý pozitivní kecy dostane do zubů a snažila se nevnímat, že je to tady. Brrr, takže vylézt do mlhy a lezava, umýt se aspoň symbolíko a začít vybalovat mraky druhů růženců, záložek a podobného materiálu, který jsme sestrám prodávaly. Opodál stojící továrna na předměty více či méně odporné (a proto tak hojně kupované na poutích) měla osvětlení a tak už chlupaťoučká křidélka gypsových andílků povlávala v mírném větříku a skleněné růžence všech barev a velikostí chřestily jak dožraný chřestýš. Vedlespící pán se taky probral, vyloupl se z něj člověk z "Kaťáku", se kterým se dobře povídalo a který měl za úkol rozdávat a snažit se prodávat různé upomínkové předměty ve prospěch domova pro staré kněze. Ubohé čecháčkovství procházejících dam (především madam v růžovém oblečku se třemi otrávenými vňoučaty), které okecávaly svůj "mega příspěvek" 50ti korun za 3 lékárničky, hrnečky, balonky, deštníky a nevím-co-ještě-si-nabrala, mě občas vytáčelo do škobrtliku, ale jinak jsem si den užívala. Bavili jsme se s lidmi, kteří od šesti do půl desáté náš stánek skoro vyrabovali, prodávaly, rozdávaly obrázky jako bonus a vůbec to bylo moc fajn.

Bohužel jsme musely hlídat i přes mši sv., kterou jsme ale koutkem oka viděly na obrazovce a sledovaly v brožurce liturgické, kterou jsme vyfasovaly předem. Co jsem ale dost "nepobrala", byly docela početné osoby, které se, velmi často ověšeny růženci a přívěsky s půlkou nejen českého nebe (nejčastěji vyvedenými ve zlatě), stále objevovaly u našich stánků a nakupovaly "v klidu" a bez davů. Proč jdou takoví lidé na mši svatou s papežem, když ji promarní kupováním pitomostí u stánků? Nerozumím tomu...

Je pravda, že ke konci už jsme se trochu i bavily na účet přicházejících turistů, kteří chtěli přivézt známým růženec (ti vzdělanější tušili, jak se ty "korálky do auta" jmenují opravdu). Takže když přišla skupinka "vylůkovanejch" slečen, začala jsem jim nabízet dva druhy růženců - na ozdobu a na modlení, kterej teda jako chtějí... (je pravda že slečny trochu zaváhaly), ale většina lidí se smála a bavila s námi.

Dobrý byl taky tříletý synek, který tak strašně plakal, že nechce, aby papež odjel, že si vyplakal celkem velký a drahý jeho obraz - smály jsme se, že to je možná jeho nástupce :-)

Jedna babička taky přišla s tím, že chce "vínovej růženec". Měly jsme různé barvy, ale vínové ne. Tak jsem jí ukázala, co vše máme, a ona stále trvala na své objednávce, prý dostala poručeno. Poté, co jsem se jí zeptala, jestli jiná barva bude mít vliv na funkci, se babča vydala do sousedního panoptika a my se smály jak divé :-)

Takže i po mši svaté jsme trávily čas skoro do 15ti hodin prodejem, a to velmi plodně :-) Pak následovalo balení a podobné atraktivní aktivity, přičemž patří velký dík všem, kteří a které nám pomohli. Při odjezdu napadla Podivena zajímavá věc - ač na louce bylo přes 50 000 lidí, nenašli jsme jediný papírek na zemi, žádný nepořádek, vše bylo vzorně čisté. Je to maličkost, ale i ty vypovídají o lidech, kteří na místě byli..

Uvědomuju si, že o sv. Otci tu moc nepíšu, ale o něm tu jistě bude psáno jinde a mnoho, já se jen snažím zachytit, co se dělo v zákulisí...