Ora et labora Mnichov - díl první

Před nějakou dobou jsem se na signálech dostala k pozvánce na akci "Ora et labora", která se měla konat v Mnichovském domě benediktinské komunity Venio. A protože se akce konala o prázdninách, kdy je volnější režim snad v každé práci, vydali jsme se s Vítkem na první manželskou dovolenou právě tam.

Cesta přes noc autobusem Student Agency opravdu nebyla nic moc, takže jsme příjezd na nádraží Frötmanning přijali s povděkem. Ovšem v pět hodin ráno se cizí město poznává dost špatně, a tak jsme zaparkovali kufr do jakési čekárny-bistra (které bylo samozřejmě zavřené) a jali se do osmi podřimovat. Na dřevěné lavici v průvanu a s doprovodem komárů tedy nic moc...

Když jsme se dočkali, vyrazili jsme za poznáním. Nejdřív zjistit, jaké lístky si máme koupit - to se povedlo a tak nás čekal úkol možná snazší - naplánovat si cestu s těžkým kufrem okolo hlavních památek tak, aby to co nejmíň bolelo. Je pravda, že Mnichov nepatří k nejpřehlednějším městům, aspoň co se pohledu přizmátlého a nevyspalého turisty, jako jsem byla já týče. Mapy nic moc, tedy spíš nic, než moc, info pointy celou neděli (kdy jsme bohužel dorazili) zavřené, MHD taky dost nepřehledná... Takže jsme prostě dobloudili k Mariánskému náměstí, kde je krásná radnice - drobná ukázka na fotce níže:

Opravdu pěkná, že? Ale samozřejmě vše zavřeno, takže jsme se pobavili nad fotícími se policajty a šupec hledat, kdy je nějaká mše svatá. Fotící se policajti zde:

Navštívíli jsme zdejší dóm, nazvaný Frauenkirche, to neznamená, že je pro ženy, ale něco jako že to je dům Panny Marie, ochránkyně.. Mají tam údajně stopu ďábla, který se ale dostal jen ke vchodu a dál ne:

Hlad byl silný kuchař, a tak jsme se vydali hledat něco k snědku, přičemž jsme objevili skvělý kostel, zasvěcený nevím komu (Podiven jistě pomůže), takže jsme posnídali a posečkali na mši v něm. Byl zvláštní především tím, že měl varhany i kůr za oltářem vepředu!

Po mši svaté jsme se vydali hledat Alte Pinakothek, v níž jsme strávili něco přes dvě hodiny. "Potkali" jsme díla mnoha známých autorů, jako jsou například Botticelli, Dürer, El Greco, Da Vinci, Rafael, Rubens, Rembrandt, a mnoho dalších. Nedělní vstupné za 1 € nás opravdu potěšilo :-) (zvláště, když jsme den na to platili plné :-)) Bylo to krásné, ale je pravda, že po projití celé Pinakotéky jsem si připadala asi takhle:

(Unaveni životem, Ferdinand Hodlers »Die Lebensmüden«, Neue Pinakothek)

No, ale vše jsme zvládli a tak jsme se vydali hledat naše nové útočiště. Dokonce jsme si dovolili nedodržet předepsanou cestu, ale zkusili jsme delší cestu ,která se však vyhýbala poněkud chaotickému a rozkopanému centru. Udělali jsme dobře a tak jsme šťastně dorazili do komunity Venio. Sice asi o hodinu a půl dříve, než jsme avizovali, ale to nikomu nevadilo a tak jsme byli ubytováni do krásného pokojíku a informováni o tom, že se můžeme zúčastnit nešpor (Vespern) v němčině, a poté je večeře. U ní se mlčí, takže máme mlčet taky :-) I stalo se. Naše první nešpory byly spíše smutné - těžká orientace v německém textu + další bonus v podobě Gregoriánského chorálu, v němž bylo vše zpíváno nám moc nepřidaly, ale věřili jsme, že se to zlepší. (a zlepšilo!)

Večeře v refektáři proběhla v tichu, při četbě Benediktovy řehole a Písma, jen jsme nebyli připraveni na zvoneček, který nám (lépe řečeno mně) utrhnul chleba od úst. Všichni se zvedli a odešli a co teď? Vše jsme zvládli a vydali jsme se do peřin, abychom načerpali sil na pondělní návštěvu Neue Pinakothek. Ale o tom zase příště... :-)

Tohle je pohled na kapli (vpravo) a jeden ze dvou domů (vlevo)