v chaloupce z mechu a kapradí...

Klokánie - den 6. - neděle, 13/7

17. 9. 2008 17:55

Neděle – den šestý začal opět celkem brzy ráno – s Evčou jsme šly podpořit scholu, se kterou jsme zpívaly na závěrečné slavné mši s celou farností. Bylo to malinko chaotické, protože jsme hodinu cvičili, a pak nám řekli, že s tím vlastně ani nepočítali, tak se to domlouvalo znovu – naštěstí se vše srovnalo a Australané měli zpívat žalm a jednu píseň ke konci. Ta mě tedy dost překvapila – nějak nebyla vůbec „svatá“, jak by jeden v kostele čekal, ale vyprávělo se v ní o tom, jak kdysi přišli lidé do Austrálie v okovech a já nevím, co dál, refrén, který se mi zapsal do paměti, zněl „Já jsem, ty jsi, my jsme Australané“   (k poslechnutí v podobné verzi zde: //www.youtube.com/watch?v=jD3SkTyXzcE&feature=related)

Ale písnička hezká, což o to – a naše „maminka“ nám potom s velmi vážnou tváří říkala, že to je velmi oblíbená píseň, kterou tu mají všichni moc rádi. No, proti gustu…

Po mši nastalo obrovské „stěhování národů“, které nás poněkud zaskočilo. V kostele se prostě zatáhnul prostor se svatostánkem takovým „firhaňkem“, přeskupily se lavice a přidaly stoly a rázem jsme byli nikoli v kostele, ale v nějakém civilním sále, kde se dá dělat rotyka o sto šest. No, jiný kraj… Ale barbecue, kvůli kterému to všechno bylo, nás zase naopak velmi potěšilo. Okamžitě byly zapomenuty všechny choroby (jsme si říkali, že takhle dlouho o trustovém chlebu a čaji stejně určitě není zdravý) a vrhli jsme se do fronty. Tím, jak i do farnosti patřilo spousta lidí ze spousty národů, byla i strava velmi pestrá… Jen škoda, že u většiny věcí nevím nejen název, ale ani z čeho byly vyrobeny 

Jedna z našich českých farnic má v Austrálii přátele, které nám velmi doporučovala a moc si přála, abychom se potkali. Tak jsme se dali přemluvit a přátelé za námi přijeli na tuto žranici. Lidé celkem specifičtí, paní z Čech a pán už ani nevím odkud. Tedy oni chtěli mluvit především s našim šéfem Jardou, ale s námi se taky bavili a chtěli s námi trávit den. Jenže to už bylo domluveno s rodinami, ve kterých jsme ten týden žili, a přiznám se, že nám to bylo i milejší... No, a tak se dohodlo, že společně vyjedeme na Eureka Skydeck 88, což je nejvyšší mrakodrap v Melbourne, a je odsud samozřejmě krásný výhled. Naše rodina nás dokonce pozvala, z čehož jsme měly celkem dost radost, protože jsme netušily, jak to bude s penězi a se vším v Sydney a Bůhvíkamještě nás to australský vítr zavane. Výhled byl opravdu super, fotili jsme jako o život. Jarda a ten pan Australan využili možnost jít do takové skleněné kostky, kde jste na skle i stáli a kde všude kolem bylo jen Melbourne – i pod nohama. No, na to mi bylo 20 dolarů líto. Ale fotku mají pěknou.

Pak jsme se sbalili a naše rodina nám splnila další sen – jet se podívat k moři. Přijeli jsme a chvíli nato začalo zapadat slunce - fotky nedokážou zachytit tu krásu… A pak že si dáme někde večeři. To už začali být naši dohození přátelé trochu nervózní a že už jako pojedou. No, a v tom vyvstal Nerudovský problém „kam s ním“?? – rozuměj s Jardou, který se do našeho maxi auta už nevešel. A vzhledem k velmi vysokým pokutám za přestupky se našim „rodičům“ dvakrát nechtělo přepravovat někoho z nás v kufru nebo jinak pokoutně. No, ale řekli jsme si, že s plným žaludkem se to bude řešit lépe a zapadli jsme do nějakého grill baru, kde jsme si s holkama daly tradiční australské „fish and chips“ – smaženou rybu s hranolkama. Když jsem se ptala, co je to za rybu, náš „tatínek“ odpověděl „Shark“  - já vykulila oči a polkla. A tatínek na to, že je lepší, když sním já žraloka, než kdyby to mělo být naopak. No, to je vlastně pravda, ne? A navíc to bylo moc dobrý – ale bylo toho strašně moc…

A po večeřičce už jsme chvátali všichni domů, balit a připravit se na zítřejší přesun do Sydney – skoro 1000 km urazíme za celý den, strávený v autobuse. Samo jsme taky předávaly dárky, děkovaly, loučily se a malý Xav to celé oplakal. Přiznám se, že se nám skoro ani nechtělo, ale jen skoro – vždyť nás čekalo Sydney, papež, noví lidé, zážitky, místa…

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz