Evangelizace na náměstí Míru

Včera skončila velká evangelizační akce komunity Chemin Neuf (http://www.chemin-neuf.cz/) na náměstí Míru v Praze, která trvala od pondělka. Protože bylo pořád nějak málo lidí, tak jsem se malinko zapojila taky - a bylo to vskutku zajímavé.

Nejdřív jsem se totiž bála mluvit s lidmi, nějak je oslovovat, a tak jsem si vyžádala službu v hlídání kostela - tam to snad nebude tak náročné na komunikaci a člověku pobyt v kostele taky neuškodí. A tak jsem v pondělí hlídala, dávala lidem program a bylo to v pohodě.

Včera byl můj druhý den služby - když jsem přišla na náměstí, bylo mi řečeno, že by bylo třeba, abych oslovovala lidi na náměstí a zvala je na program. No, malinko se mi podlomila kolena, říkala jsem si, že na to asi nemám.. Ale bavila jsem se s jednou kamarádkou a zajímalo mě už dřív, jak to dělala ona, a pak jsem si řekla, že jestli Pán chce, abych dělala toto, tak to asi zkusím.                            

"Vyfasovala" jsem hrst obálek s obrázky a byla přidělena nějakému zkušenému evangelizátorovi. Nasadila jsem pokus o úsměv, který se ale postupně stal skoropřirozeným (a taky trošku schovával nejistotu a obavy). A už to lítalo - spousta lidí, takže honem honem - usmát se, pozvat na slavnosti, kdo se zastavil, tak mu vysvětlit, oč jde, kdo to tam hraje, co se děje v kostele, že jsou tu knihy, dětský koutek, program až do večera, možnost popovídání... A snažit se nebrat si osobně některé hnusné nebo přezíravé pohledy, sem-tam jedovaté poznámky - např. nějaký pán na mě vybalil totálně vztekle větu o tom, že nevydejchává nějakých 300 miliard (že nám ale ta částka naskakuje..) a že nemůže věřící ani vidět,... A pořád úsměv... Nejlíp se mi asi povídalo se staršími lidmi, ti nebyli tak uspěchaní, většinou si i chtěli aspoň trošku popovídat. Líto mi bylo jednoho starého pána, který nechtěl ani tu obálku s programem a záložkou – že nikdy nedostal od nikoho nic zadarmo… A pak začal rozhořčeně povídat, jak je ta doba zlá, jak se mu snažili vloupat do bytu, jak už nikomu nevěří… A když jsem se ho ptala, jestli mu můžu nějak pomoct, tak jen zakroutil hlavou.. Byla v něm taková rozhořčenost a možná trochu hněv, ale myslím, že taky smutek a lítost… Říkal mi, že byl sportovec, ale že teď už takhle dopadl a ukazoval svoji hůlku…

Ale nebyly jen negativní nebo smutné zážitky… Nějaká paní třeba tam stála jakou dobu, tak jsem se s ní trochu bavila a ona říkala, že se jí tu moc líbí, že to je krásné a že lituje, že musí odjet; jiná mi zase nejdřív řekla, že spěchá, že se nemůže zastavit, a když jsem jí dala obálku, ať si vezme aspoň tu – že je tam pro ni záložka do knížky, tak se zastavila a řekla, že z ní má velkou radost a že děkuje…

Evangelizační akci takovéhoto ražení jsem ještě nikdy nezažila, byl to i pro mě přínos – vidět lidi, kteří do toho jdou zcela spontánně a naplno, nebojí se, protože ví, že je to pro Pána a že On povede jejich kroky ke správným lidem, že jim dá mluvit to, co konkrétní lidi potřebují slyšet a požehná jim… A tak doufám, že jsem aspoň maličko přispěla a že příští rok se zase sejdeme na Míráku na Boží akci :)