Loreto 2007 - den třetí

Den třetí neboli čtvrtek. Pro mě s Evčou začal velmi brzy – vstávaly jsme v 5,40 (a že to bolelo) a odkráčely jsme k moři, protože to přece doma nemáme a tak jej musíme užít co nejvíc. Naši domácí byli večer velmi udiveni naší prosbou o tak brzký odchod, ovšem naučili nás otvírat a zavírat dvířka  a tak jsme měly cestu volnou. Dokonce nám Vivien i připravila snídani, takže nic nekazilo náš záměr. Koukla jsem do mapy a už jsme šly, moře bylo asi 15 – 20 minut cesty od „našeho“ domu, takže pohodička. Pobřeží v Senigallii je lemováno drahými plážemi s lehátky a slunečníky a vším možným, ovšem takhle ráno (bylo něco před sedmou, když jsme dorazily k moři) by nikdo nepočítal s tím, že se nějaký bláznivý turista bude chtít koupat, takže jsme si vybraly pláž Bora – Bora (vstup na hodinu od 7 EUR, pronájem lehátka a slunečníku taky tak) a během chvilky jsme se čvachtaly v moři. Bylo to úžasné, koukat na východ slunce z mraků, chodit po pláži skoro samy, sbírat ještě nepřebrané mušle a tak nějak vůbec si užívat samoty u vody… Sice tam chodili nějací hošíci se síťkami a probírali písek, aby v něm nezůstal žádný binec, ale ti si nás nevšímali. Po vykoupání jsem prozkoumala terén a zjistila, že jsou otevřené i kabinky na převlékání (obvykle taky za velké prachy) a tak k naší spokojenosti nic nescházelo. Po tomto krásném začátku jsme se vydaly na místo srazu – k Dómu.

S celou skupinou nás čekala poměrně oficiální záležitost – audience u Senigallijského biskupa Giuseppa Orlandoni, který nás přijal velmi laskavě a mile; bohužel jsem patřila k těm několika málo lidem, kteří anglicky umí tak jíst a pít, takže z jeho povídání nevím téměř nic, což mě velmi mrzí. Ale pozitivem je, že mě to celkem donutilo k předsevzetí naučit se aspoň trochu anglicky, tak uvidíme, kdy se předsevzetí stane realitou.. Otec biskup prý mluvil o minulosti a budoucnosti diecéze. My jsme se snažili pozorně naslouchat (ti, kteří nerozuměli se snažili nechrápat nahlas) a tak nám v příjemné atmosféře uběhlo dopoledne. To bylo zakončeno občerstvením na biskupství (kde Maruška neváhala ani chvilku a při svém skoku za dobrůtkami pokřtila do té doby sněhobílý ubrus na stole rudým džusem) a pak už hurá na (opět výtečný) oběd.

Odpolední program byl ve znamení „kdo chce co chce“ – část skupiny se vypravila na přednášku dona Sigaliniho na téma přátelství, kterou hodnotila velmi pozitivně, část se šla brouzdat k moři a my s Evčou jsme odpoledne zasvětily procházce po městě (spojené samozřejmě s nákupem dárků na trzích) zakončené kafíčkem a obloženou houskou v jedné milé kavárně, kde Evča upadla do říše snů a já prožila strašnou anabázi při objednávání kávy. To zmatení jazyků byl od Pána opravdu trest :o).

Večer jsme se měli přesunout do parku de la Pace na mši svatou, která byla pro všechny národy, které se sjížděly do Senigallie a měly se vydat na pouť do Loreta. Mše se mi moc líbila, hlavně animace přinášení darů, takový tanec s miskami naplněnými hořícím kadidlem, které vytvářelo pro dary takový oblak vůně… - velmi pěkné. Po mši následovala balíčkovaná večeře a po ní festa. My jsme se však pro větší sblížení přesunuli na terasu jednoho bytu, v němž bydleli kluci a tam jsme si povídali – víc o sobě, o tom, co čekáme od setkání a tak, taky se opět jedlo, pilo, hodovalo, na kytaru hrálo (díky, Filipe!) a vůbec se tam krásně bylo. A k tomu pohled na noční město – něco nádherného… Jen nám nějak moc rychle uběhl čas a my zjistily, že přijdeme asi po půlnoci, domácí nic nevěděli a tak jsme pospíchaly s Maruškou a Evčou domů. Naštěstí se Sandro nezlobil, my jsme se snažily „skůzovat“ (rozuměj omlouvat), ale on byl v pohodě, za což jsme byly moc vděčné.

To be continued...