v chaloupce z mechu a kapradí...

Loreto 2007 - den pátý

12. 9. 2007 10:31

Den pátý – sobotní začal o dost dříve, než obvykle. Měli jsme sraz u semináře už myslím v osm nebo v nějakou podobnou vražednou dobu. Naši domácí vstali s námi a po snídani nás poprosili o společnou fotku.. Zase mi to nějak nenahrává fotky, chjo,... Hodím je tedy do fotogalerie...

Ráda bych taky upozornila na malé autíčko, které je vidět na druhé fotce – tento drobeček pobral nejen naše všechna zavazadla – podotýkám, že zvlášť krosny byly poměrně veliké, ale taky nás tři holky i se Sandrem. Pravda, Evča seděla na sklopené sedačce vzadu spolu se spoustou batohů, ale pořád to asi měla lepší než Maruška, která mi skončila na klíně na sedadle spolujezdce. Sandro se smál a na křižovatce povídá – „Do příště koupím větší.“ No a my jsme málem umřely smíchy… Tím do příště myslel příští léto, protože nás spolu s Vivien pozvali k nim domů, že u nich budeme bydlet a uděláme si dovolenou v Senigallii nejlépe přes hudební festival Jamboree. Takže už bysme měly začít šetřit.. J

Dostaly jsme se v pořádku do semíku, rozloučily se se Sandrem a spolu s ostatními Čechy a taky (poté, co jsme je málem vytahovali z postele) s Líbanci jsme se vydali na cestu. Líbance jsme jen přibližovali o pár kroků níž k nádraží na vlakový speciál, který jel někam poblíž Loreta a my jsme pokračovali až do městečka (možná to bylo Castelfidiano, nebo nějaký úplně jiný městečko) asi 8 km od pláně, kde to všechno mělo začít.

Cesta tam probíhala celkem v pohodě, byli jsme relativně odpočatí a v pohodě, můj zlomený malíček se taky netvářil, že by byl nějaký problém, takže pohoda, klídek. Myslím, že i díky růženci, který jsem se modlila na novém desátku, který jsme obdrželi v poutnických žebradlech, jsme se za chvíli probojovali do snad poloviny cesty, kde jsme dali sváču, a kde jsme taky potkali bratry Slováky. Prohodili jsme pár slov, zazpívali hymny, a už si šel zase každý po svém.. František měl cestou zdravotní problémy – dostával osypky z mraků neokate-chumenátníků, kteří byli skutečně všude – jeho citlivé a hlavně velmi tradiční a konzervativní srdce to nemohlo unést..

Tak nám cesta pěkně ubíhala, teda spíš se pěkně vlekla – protože všude byly mraky lidí a tak se šlo velmi pomalu; až jsme se dostali do místa, kde se vydávalo jídlo. Tam se projevila „super kolegialita“ jedné z našich poutnic, ale to nevadí, každý jsme jinačí, jak zpívá Jarek Nohavica J). Po nějaké době čekání jsme obdrželi všichni všechno – stříbrnou termotašku, oranžovou termotašku, hafec italských housek i něco vody a vydali jsme se na cestu na pláň. Od té nás dělil už jen kousek. (Malá poznámka tak na okraj – strašně mě štvalo, že Italové dávali všem jen půllitrovky vody, takže si každý šel x-krát – takových plastů… - kdyby dali každému 1,5 litrovku rovnou, myslím, že by příroda zajásala…) Vyšli jsme takový malý kopeček a to, co jsme uviděli, nám – myslím, že více, či méně všem – vyrazilo dech. Obrovská kotlina, která byla rozdělena kilometry takových těch železných ohradníků na sektory a do které z různých stran proudily mraky lidí… Naše visačky nás dostaly až do VIP sektoru k pódiu, kde byly modré židličky – naše budoucí místa. Trochu jsme znervózněli při pomyšlení, jak se tam bude spát, ale naštěstí nás „štafáci“ – pořadatelé – odvedli na krásně rovnou loučku (na rozdíl od svahů kotliny, kde spali chudáci ostatní), kde jsme se měli ubytovat, a kde jsme taky potkali nejen už známé Slováky a Líbance, ale taky další národnosti – delegace z různých zemí. A tak jsme tam všichni vytáhli ty barevné termovaky a (samozřejmě podle návodu, který všem známe Sodexho nezapomnělo přidat) dali si něco k snědku. Pak chvíli hajánek po cestě a už jsme šupajdili na své modré židličky.

V podvečer přiletěl Svatý Otec, naslouchal několika svědectvím, povzbuzoval nás a modlil se s námi. Po pauze na večeři pokračoval večerní program (už bez papeže) velkou show, vystoupil například i Andrea Bocelli, večer byl zakončen nádherným ohňostrojem a pak se všechny zahraniční delegace vydaly na pouť do Loretánské baziliky. Na místo jsme dorazili asi kolem jedné hodiny ranní, ještě chvíli trvalo, než jsme se dostali přímo do baziliky, kde jsme po dosednutí téměř všichni a téměř okamžitě usnuli J. Když on ten bratr, co povídal o tom všem tam, mluvil anglicky a strašně potichu, to se nedalo…J

Pak jsme se nějak vzájemně pobudili, pustili nás dovnitř do toho onoho domku, kde stála velmi přísná paní, která nám nedovolila se ani zastavit, takže jsme jen prošli a nazdar..

A čekala nás cesta zpět… Můj malíček se rozhodl, že toho chození teda bylo dost, a bolel jako čert, no, ale co má jeden dělat – v půlce cesty se nedá zůstat stát… Bylo to náročný, myslím ale, že zdaleka nejhorší pro mě bylo přijmout svoji neschopnost, to, že na mě ostatní (ač jsem to nechtěla) čekají, přijmout jejich pomoc – aspoň tím, že čekali a tak… To bylo takový moje slzavý údolí, ta noc hlavně,…

Dorazili jsme kolem čtvrté hodiny ranní, před sedmou jsme měli vstávat – nic moc, ale člověk si říká, že proto tu přece je, aby i něco obětoval, aby jen nereptal nad málo spánkem a bolavou hnátkou…

Zobrazeno 1448×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz