Loreto 2007 - den druhý

Dnes odpoledne se mi příspěvek smazal, tak to zkusím znovu - naposled :o)

Druhý den v Senigallii začal sladkou snídaní u naší hostitelské rodiny a pak už nás Sandro i s Vivien vedli na místo srazu - k Dómu. Cesta vedla přes kousek města, které bylo, na počest svátku svatého Augustina, plné stánků. Ale pokud si představíte stánky s divným oblečením a Vietnamce, tak jste dost na omylu - byla tam spousta druhů zboží, prodavači Italové, kteří se překřikovali s nabídkami, někteří dokonce s mikrofonkem - to jsem koukala..

U Dómu už bylo pár našich lidiček a prvním tématem bylo naše sžívání s rodinami a hlavně - snídaně.. Co kdo měl, jak si co vzal, co komu chutná, přišlo nám to docela vtipné... A nevím, jak komu, ale mně tedy chyběl chleba. Do debaty se přidávali další a další příchozí, až jsme byli všichni. Když dorazili i Libanonci, vyrazili jsme na prohlídku centra pro mládež po italsku.

Centrum mě velmi příjemně překvapilo, bylo to takové sympatické místo s krásnou kaplí. Chod centra zajišťují volontéři, kteří ale přicházejí jen na jeden měsíc, po který žijí v centru. Během dne normálně vykonávají své povolání nebo chodí do školy a ve volném čase se věnují dětem a mládeži z farnosti. Ti, kteří nás provázeli, byli velmi milí a sympatičtí. Mimo jiné taky říkali, že v Itálii mají lidé hodně různých věcí - oblečení, elektroniku a další, ale do služby si nic takového neberou, takže toto "odřeknutí se" zaběhaného standardu je dalším rozměrem služby. Celkově na mě centrum udělalo výborný dojem.

Další štací byla místní charita, která se zabývá prací s bezdomovci a sociálně slabými občany. Mají pro ně 16 lůžek, která však můžou jednotlivci využít pouze jednou za měsíc, stejně tak jako možnost stravy v centru - ta se však nevztahuje na neděli, která jako sváteční den, umožňuje najíst se všem. Součástí domu je i několik bytových jednotek pro dlouhodobější pobyt, který zajišťují nějaké granty nebo projekty, které se jednou za rok nebo takovou nějakou dobu vyhodnocují a podle toho tam pak lidé zůstávají, nebo odchází. V charitě byl také výtečný oběd, společný nejen s Libanonskou delegací, ale také s poněkud udivenými klienty domu :o).

Po obědě jsme ještě chvíli před domem "blbli" s Libanonci, snažili jsme se je naučit pokřik "Kdo neskáče není Čech". Velmi se jim líbil, hlavně typické postavičce jejich výpravy - Feddymu. Ten se jej záhy naučil a po chvíji poskakování se jej snažil "přebásnit" na Libanon a zařval: "Kdo neskáče Líbanec!" , načež se česká delegace smíchy odporoučela k matičce zemi a Libanoncům jsme od té chvíle začali říkat Líbanci. A je tomu tak dodnes...

Když jsme se dost vysmáli, Líbanci i my jsme se - vedeni sestrou v akci (říkali jsme tak sestřičce, která nás doprovázela, protože byla strašně akční) vydali k moři. To většinu z nás nadchlo. Skákali jsme do vln, potápěli se (to hlavně František a já) pro mušle, nechávali jsme se unášet vlnami, no paráda. Během chvíle jsme byli prosoleni jak tresky a díky zvětšujícím se vlnám nejen zvenku :o). I u muře se perlilo: plavaly jsme tak se Sláňou a najednou Sláňa ukazuje na cosi bílého před námi a říká: "Hele, támhle plave nějakej kastról". A já se v tom okamžiku málem utopila a mezi vzlyky jí odpovídám - "Sláňo, to je bójka" :o))). No, při takovémto blbnutí a smíchu nám odpoledne uteklo jako voda a my se vydali do semináře na mši svatou a potom na festu, která byla ve znamení hudby a zpěvu.

To be continued...