Zelený čtvrtek na D1

Podařilo se mi vzít si dovolenou na Velikonoce a tak jsem se vydala na Zelený čtvrtek ráno domů - tzn. z Prahy do Brna. Měli jsme odjíždět v 9,00 z Florence, bus měl 30 minut zpoždění, takže jsme pěkně vymrzli už při čekání. Nakonec přijel a vše vypadalo v pohodě - vytáhla jsem si učení, protože na Velký pátek musím na zkoušku. Samozřejmě jsem u toho během čtvrt hodinky usnula :)

Když jsme se probudila, stáli jsme v koloně, ale v šílené... Na D1 jsem častým návštěvníkem, ale něco takového jsem nezažila. A najednou řidič pustil naplno rádio, kde hlásili, že tam srazilo asi 100 aut a že hromadná nehoda je i v opačném směru. Nějak jsem nevěřila, že by to bylo možné. A pak mi volala kolegyně Verča, že je toho i plno na internetu, a že je to skutečně pravda. S příjezdem do Brna prý můžeme počítat možná někdy odpoledne nebo večer...

Nikdo s takovou situací nepočítal, na dvě a půl hodiny si většinou nic moc k jídlu nebereme, ani k pití, což nám záhy došlo :) Ale náš řidič byl sice velice bodrý (rozuměj sprostý malinko nad poměry), ale zcela suverénně otevřel "bar" (eurolines toto nemá v "popisu práce") a začal nám rozdávat kafe a čaj... Šli jsme se provětrat ven, stejně to beznadějně stálo. Lidi kouřili, povídali si a nikdo moc netušil, co bude dál... Jen pořád jezdily sanitky, hasiči, odtahovky, lítaly vrtulníky a jinak se nic ani nehlo.

Po asi 3 hodinách jsme popojeli - asi o 500 metrů - pak asi o dalších 500 a zjevila se benzinka. Tak jsme nakoupili zásoby, protože na benzínce hlásili, že situace je beznadějná... A čekání nějak neubíhalo. Koukali jsme na filmy, já se místy modlila za ty nešťastníky, co jsou zranění nebo snad i mrtví...

Pak (to bylo kolem 18té hodiny se kolona začala hýbat... Už cestou jsme naráželi na kusy aut, rozbitá světla, na svodidlech ležely nějaké zapomenuté desky... A pak jsme přijeli na místo, kde se to stalo... Všude spousta hasičů. policajtů, vytrhaná svodidla ze země... A auta - totálně napresovaná do sebe, slisovaná spoustou rozbitých kamionů, autobus, taky rozbitý... Pohled, který se nezapomíná... Říkala jsem si, že tohle ty lidi nemohli přežít... A totálně mrtvá dálnice, jen sem-tam projelo auto s rozbitou přední nebo zadní částí, kamion a pořád dokola ty odtahovky... Sannitky už nejezdily - bylo kolem šesté večer...

Aź doma jsem zjistila, že snad zázrakem to všichni přežili... Po dvanácti hodinách jsem dorazila domů, a děkovala Pánu za to, že přežili všichni... A taky trochu za to, že jsem byla líná vstávat a jet dřívějším autobusem....